Oběti jaderné nehody


Radioaktivní zamoření zasáhlo nejvíce město Pripjať, ve kterém tehdy žilo zhruba 50 tisíc obyvatel a které leží asi tři kilometry od havarovaného reaktoru jaderné elektrárny Černobyl. Po celou sobotu (v den kdy jaderná nehoda proběhla, tedy 26. 4. 1986) ponechaly úřady ve městě běžet vše normálním životem a neinformovaly ani o tom, že v bezprostřední blízkosti probíhá likvidace následků havárie jaderné elektrárny, ani o tom, že městu hrozí radioaktivní zamoření.

Jaderná nehoda způsobila, že v Pripjati vzrostla úroveň radiace na tisícinásobek přírodního pozadí. Ve 22:00 hodin bylo rozhodnuto o evakuaci města. Ta proběhla až druhý den, tj. v neděli 27. 4., ve 14.00 hodin.

Za necelé tři hodiny bylo město prázdné s výjimkou osob, které zde plnily určité povinnosti. Teprve 2. května bylo rozhodnuto evakuovat obyvatelstvo žijící v okruhu 30 km od reaktoru (tedy v tzv. zakázané zóně). Evakuace z celé zóny byla ukončena 6. května 1986.

Uvádí se, že havárie jaderné elektrárny Černobyl nějakým způsobem zasáhla zhruba 600 tisíc osob. Oficiální dokumenty rozdělují oběti radioaktivního zamoření do více skupin. Jde především o skupinu „likvidátorů“, kam patří pracovníci záchranných a asanačních čet, zaměstnanci elektrárny, hasiči a policisté. Do konce roku 1987 činil počet lidí patřících do této skupiny 200 – 240 tisíc. V pozdějších letech však počet registrovaných „likvidátorů“ stoupl trojnásobně (některé zdroje přičítají tento nárůst sociálním výhodám od státu).

Jinou postiženou skupinou je 116 tisíc osob žijících v oblastech, které kontaminovalo radioaktivní zamoření v širším okolí Černobylu a kteří byli evakuováni relativně krátce po havárii (do poloviny srpna 1986) do nepostižených oblastí. Dalších 220 tisíc osob, žijících na kontaminovaných územích Běloruska, Ukrajiny a Ruska, bylo evakuováno později.

Například ve zprávě Černobylského fóra se uvádí, že na kontaminovaných územích (tzn. na územích s kontaminací minimálně 37 kBq na metr čtvereční), žije celkem zhruba 5 milionů obyvatel (Bělorusko, Rusko, Ukrajina).

Nejvyššími dávkami radioaktivního záření byli zasaženi pracovníci elektrárny, kteří se nacházeli na místě (a blízkém okolí) nehody a záchranáři (zejména hasiči), kteří řešili akutní následky havárie – a to během prvního dne, tedy 26. dubna 1986. Jednalo se celkem o zhruba 1000 osob. V této skupině mohly dávky ozáření dosahovat hodnot v rozmezí 2 – 20 Gy („gray“; 1 Gy je jednotka pro dávku ionizujícího záření; dávce 1 Gy odpovídá dávkový ekvivalent 1 Sv /Sievert/).

Pokud jde o „likvidátory“ havárie, kteří po nějakou dobu v období 4 let po havárii vykonávali asanační práce, dávky ozáření zde dosahovaly nejvýše 500 mSv (u řádově několika procent likvidátorů jaderné nehody), přičemž průměrná dávka ozáření činila 100 mSv. Zhruba 10 % likvidátorů bylo zasaženo dávkou na úrovni 250 mSv.

Dávky, jimiž byly ozářeny osoby evakuované z okolí havarovaného reaktoru, se odhadují v průměru na 17 mSv (Ukrajina), respektive 31 mSv (Bělousko). Pro širokou populaci žijící v oblastech (území Běloruska, Ukrajiny, Ruska), které byly zasaženy dopady havárie jaderné elektrárny Černobyl, se průměrná efektivní dávka akumulovaná za období 1986 – 2005 odhaduje na 10 – 20 mSv (dle zprávy Černobylského fóra).

V pozdějším období po havárii jaderné elektrárny Černobyl, tzn. v letech 1987 až 2004, zemřelo z různých příčin celkem 19 osob ze skupiny s diagnostikovaným Akutním radiačním syndromem. U většiny z nich však příčiny úmrtí nesouvisely s ozářením. Za zmínku stojí, že řada osob, která přežila akutní nemoc z ozáření, přivedla později na svět zdravé potomky.

U populace z okolí Černobylu, které bylo zasaženo radioaktivním zamořením z havarované elektrárny, se zmiňovaná nemoc (Akutní nemoc z ozáření / Akutní radiační syndrom) vůbec neprojevila.

Často existuje rozpor mezi reálně podloženými daty, získanými seriózním a dlouhodobým zkoumáním expertních skupin z mezinárodních institucí a mezi katastrofických zprávami o počtu obětí, které se mnohdy objevovaly na veřejnosti. Svou roli při vysvětlování takového rozporu hraje způsob poskytování informací v zemích někdejšího Sovětského svazu. Tehdejší režim prováděl politiku téměř absolutního utajování, případně zkreslování informací, a z toho plynula nedůvěra občanů vůči úředním zprávám. Veřejnost a zprostředkovaně i některá média, která neměla dostatek věrohodných informací, pak zřejmě jakékoliv onemocnění či úmrtí přičítala na vrub důsledků havárie v Černobylu.

Mohly být následky jaderné havárie v Černobylu menší? Mnohá fakta vypovídají o negativním vlivu tehdejšího sovětského režimu a přístupu zodpovědných institucí a orgánů na průběh havárie a řešení jejich následků. Dá se usuzovat, že pokud by přístup zodpovědných orgánů SSSR byl kvalifikovanější, dopady mohly být méně negativní.

Navíc, zřetelně je zde vidět kontrast mezi situací a přístupem v tehdejším SSSR a dnešní situací v oblasti zabezpečení jaderných elektráren a informovaností obyvatel například v České republice (či jiných „jaderně vyspělých“ zemích). Veřejnost v ČR je každodenně informována o celkové aktuální situaci i o sebemenších technických událostech v jaderných elektrárnách v Temelíně i Dukovanech. V tehdejším Sovětském svazu naopak panovalo absolutní „informační vakuum“ – nejvyšší orgány SSSR o havárii v černobylské jaderné elektrárně oficiálně informovaly až více než 2 dny po havárii.
19.02.2009 10:04:26



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se